Navigace

Obsah

 

KRONIKA I - stáhnout

 

Založení obecní kroniky, první kronikář Antonín Weber

První kniha „Polepské kroniky” byla založena 26. 12. 1923 obecním zastupitelstvem na základě dřívějšího československého zákona č. 80/1920 Sb. o pamětních knihách obecních, který ukládal obcím jako povinnost založit pamětní knihu. Kroniky (resp. „pamětní knihy”) měly tak být jakýmsi stvrzením historické události vzniku Československé republiky v říjnu 1918.

V Polepech byl jako kronikář pověřen obecním zastupitelstvem Antonín Weber, který knihu začal psát v červenci 1924. Jak sám v úvodní pasáži uvádí, kromě zaznamenání „písemné paměti našeho společného života“ si za cíl vytkl i větší úkol - v rozsáhlém úvodu sepsat historii obce od jejích dávných počátků, či jak píše, „vyvářiti ze dna minulosti obraz naší obce v dobách dávno zašlých, předvésti generaci žijící život našich dědů a otců, jich myšlení, snažení i konání“. Rozsáhlý historický úvod ke kronice z pera Antonína Webera je charakteristický zejména krasopisným kurzivním písmem. V zaznamenávání některých místních událostí, které byly ještě v lidské paměti a nikoliv pouze v historických pramenech, mu také pomáhali členové letopisecké komise, František Berka a Josef Veber.

Jednou z nejzajímavějších částí Weberova textu je grafické znázornění tehdejších stavení podle čísla popisného, ke kterému jsou pak přiřazeny jednotlivé rodokmeny vlastníků dané nemovitosti. Poměrně unikátní částí úvodu kroniky je rovněž stať o polepském pravěku, kterou nechal Weber do kroniky vlastnoručně napsat Dr. Františkem Dvořákem, červenopečeckým lékařem a tehdy již známým archeologem, který pak na podzim 1925 na polích nad tehdejší vsí Polepy probádal rozsáhlé únětické pohřebiště z doby bronzové. Bohužel, Antonín Weber kvůli těžké nemoci kromě podrobného popisu historie obce do počátku 20. století do kroniky více zapsat nestihl, zemřel v lednu 1925.

 

Kronikář Karel Formánek a doba tzv. První republiky

Kroniku po něm převzal Karel Formánek pocházející z č. p. 37, a do kronikářské rady byli s ním rovněž zvoleni Čeněk Holeček z Dolního mlýna a František Čepelák. Formánek se před tím než přistoupil k psaní ročních zápisů, které počínají rokem 1927, rozhodl sepsat vzpomínky na 1. světovou válku a dobu následující. Popisuje útrapy, strádání a válečnou každodennost ve vesnickém prostředí, zejména pak některé situace při tzv. rekvírování, tedy při záboru části úrody či domácích zvířat ze strany zástupců tehdejšího rakouského státu kvůli celkovému nedostatku vlivem dlouhotrvající války.

Formánek rovněž zaznamenává první léta poválečná, naděje i zklamání po vzniku samostatného československého státu a hlavně pak místní situaci v rámci velmi očekávané pozemkové reformy. V samotných ročních zápisech se Formánek věnuje životu zemědělské vesnice, všímá si počasí, stavu zemědělské úrody a pochopitelně i důležitých společenských a kulturních akcí. Za povšimnutí rozhodně stojí roční zápisy z první půle třicátých let, kde z perspektivy malé vesnice a jejích obyvatel popisuje dopady hospodářské krize. Svůj závěrečný zápis z r. 1937 věnuje pak takřka celý smrti „Prezidenta Osvoboditele" Tomáše Garriguea Masaryka.

 

Kronikář František Holeček a období nacistické okupace

Dalším kronikářem se po roce 1938 stal František Holeček. Jeho roční zápisy pro léta 1938-1945 jsou psány zpětně, protože v roce 1940 byla kronika na příkaz nacistické okupační správy zabavena. František Holeček však stihl kroniku ještě před zabavením přepsat, aby v případě jejího zničení zůstaly informace v ní obsažené zachovány. Naštěstí byla samotná kniha kroniky po 2. světové válce obci v neporušeném stavu navrácena, a Holečkův přepis na obyčejných linkovaných listech, který uschoval jeho syn Jindřich, tak zůstal „pouze" zajímavým dokumentem doby nacistické okupace. Jak sám František Holeček v kronice píše, během okupace si rovněž vedl poznámky, aby kroniku mohl dále navázat. Byl dokonce kvůli tomu vyslýchán gestapem, byla u něj provedena domovní prohlídka, údajně i v rámci podezření, že schovává Židy. Nacistická tajná policie však u něj tyto zápisy nenašla, protože je prozřetelně raději schovával u sebe v zaměstnání v jedné z kolínských fabrik.

Paradoxně však při jednom z amerických náletů na Kolín krátce před koncem války v dubnu 1945 lehly i s celou továrnou (Holeček se nezmiňuje, kde konkrétně pracoval) jeho podrobné válečné zápisky popelem. I když tedy musel psát zpětně z paměti, jsou Holečkovy roční zápisy pro dobu 1938-1945 sugestivním dokladem vyhrocené doby - zaznamenávají rostoucí spory mezi Čechy a Němci a stresovou dobu roku 1938 vyúsťující v mnichovské události; poměrně podrobně líčí počátky nacistické okupace v březnu 1939 a obecně každodenní život za protektorátu, třeba například (podobně jako Formánek za 1. světové války) potíže s odvody úrody a zemědělských produktů, a zároveň i nejrůznější způsoby, jakými se je obyvatelé vesnice snažili „obejít". Dále Holeček uvádí podrobnosti o nacistických restrikcích života na vesnici, osudy zatčených i popravených rodáků, podrobnosti ohledně spojeneckých náletů na Kolín či místních událostí týkajících se konce války.

 

Období budování socialismu, kronikáři Václav Dvořák a Jiří Vacek

Podle Jiří Vacka (pozdějšího kronikáře) přestal být Holeček kronikářem roku 1951 v důsledku jeho negativního postoje ke kolektivizaci, a protože chtěl zaznamenávat reakce jednotlivých občanů na celkové společenské a hospodářské změny právě v rámci združstevňování. Je otázkou, zda-li později nebyly jeho poválečné zápisy vyjmuty a upraveny, čemuž by nasvědčovalo poněkud odlišné písmo než z doby válečné, tak i třeba ideologicky tendenční líčení událostí v únoru 1948 a nástupu komunistického režimu. Poválečná kronika každopádně zobrazuje oživující se kulturní a společenský život na vesnici (např. okolnosti vzniku fotbalového hřiště) a problémy hospodářské obnovy, spojené třeba i s katastrofálním suchem v roce 1947. Počátek padesátých let je v kronice vylíčen především ve jménu snah o založení zemědělského družstva, k čemuž došlo v roce 1953. To již kroniku vedl Václav Dvořák, který (opět podle Vackových slov) sice vlastní pohled na události v obci zaznamenával, ale do samotné kroniky nepsal. Jeho záznamy do kroniky přepisovaly údajně „dvě občanky - učitelky”.

I z tohoto důvodu byl v roce 1963 jmenován kronikářem právě Jiří Vacek, který jím byl více než třicet let až do roku 1996. Ten první knihu kroniky (čítající 287 číslovaných stran) dopsal až do konce. Posledním záznamem v první knize kroniky je zápis z roku 1985. Vackovy zápisy jsou podrobnější než předchozí. Kromě záležitostí okolo zemědělského družstva a agendy zdejšího MNV (Místního národního výboru) si všímá změn v obci spojených s výstavbou, společenských a kulturních akcí, výročních oslav, výjimečných událostí jako nehod či přírodních anomálií. Stranou nenechává jako předchozí kronikáři ani počasí a jeho vliv na život vesnice. Své vyprávění velmi často doplňuje obsáhlými statistikami. I když Vacek popisuje i politické aspekty života na vesnici a snahy o budování socialistické společnosti, rozhodně nesklouzává k nějakým ideologickým hodnocením a frázím, drží si přiměřený odstup a mnohdy se nebrání ironicky komentovat některé problémy vesnického koloritu. Vackovi rovněž vděčíme za uspořádání archivu kroniky, do kterého mimo jiné vkládal jako samostatné přílohy i fotografie dokumentující proměny a stav života na vesnici.